namesti Zócalo

Vitejte, Bienvenidos, Welcome...

domingo, 6 de diciembre de 2009

Tocar el crimen – Hraní na zločin










Život pouličního hráče na kytaru a prozpěvovatele se může zdát lehký jako pírko, občas však ztěžkne jako duchna z husích brk. To když se znenadání rozprší – v Mexiku D.F. v létě na odpoledním pořádku – nebo se ochladí a prsty na kovových strunách ztuhnou. Nejčastěji však, když se do uměleckého přednesu vloží někdo jiný, komu se nezamlouvá, že se produkce odehrává právě na jeho premisách.

V proslulém centru Coyoacánu se každý víkend scházeli muzikanti různých stylů, artesaniové se svými uměleckými výrobky, klauni a baviči, aby potěšili povyraženíchtivé davy výletníků svými kejklemi a umem. Scházeli se až do chvíle, kdy jim to sám nejvyšší šéf vlády Marcel Ebrard zatrhnul. Důvod? Věřím, že podobný jako v Evropě: Jsme přeci kulturní země a nestrpíme, aby nám ulice zaplavovala chamraď komediantská. A tak teď spořádaně prochází parky a náměstími udivený dav a namísto očekávaného rozptýlení srovnává svůj krok s rytmem nedělního promenádního koncertu. Můžete se přidat k hloučku důchodců, v altánu ještě zbývá pár židlí. Nepomohla ani rozsáhlá petice! Věčná škoda!

Právě Coyoacán je jedním z těch kouzelných míst nečekaných setkání: jedno nedělní odpoledne jsem si i přes zákaz rozestavěl svá skromná hejblátka a spustil. Lidé si posedali na lavičky, procházeli kolem, usmívali se, děti tančily, občas si někdo vyžádal kontakt. Až po čase mi přišel mail od producenta filmu, v němž má vystupovat pouliční muzikant a že budou potřebovat zaškolit herce a taky zhudebnit text písně...

Zhruba za třičtvrtě hodiny dorazila vigilancia (dozorci). Tady je třeba podotknout, že povaha mexická je veskrze povídavá, protože zatím co jsem si balil své švestky, hlouček přihlížejících se pustil do vášnivé diskuse s patrullí (hlídka), že přeci nedělám nic špatného, že nedělám virvál a neberu drogy, že chtějí poslouchat…, až s nimi strážci zákona pomalu začali i souhlasit, leč zákaz je zákaz a já si můžu zažádat o povolení k produkci na delegaci Coyoacánu s podtónem, že mi stejně žádné nedají.

Podobně magickým místem je i Glorieta stanice metra Insurgentes. Proudí tudy davy potenciálních posluchačů všech věkových skupin a je zajímavé sledovat, jak dle svých životních zkušeností reagují na žánrově odlišné skladby. Tuhle babička vhodí šesťák za sladkou baladu, skupinka teenegarů se posadí k rockové pecce, statný padesátník se pozastaví na jazzovou standardou, švihák bussinessman nastaví uši textům, slečna s kabelkou se pokouší zhodnotit můj zjev a dítě předškolní věcný obsah klobouku, který vévodí jako kosatka mé muzikantské lodi. Uvnitř kromě pesos někdy dolar nebo mentolové bonbóny či volný vstup do rockového klubu na koncert i se svými kamarády. Ale to podstatné se odehrává za kormidlem. Čas od času za kapitánem dojde nadšený okoloplující a sjednává vystoupení na fiestě nebo v baru, či nabízí své služby... – Udělám ti obal na CD,– máš manažera?... nebo spolupráci: – nechceš hrát s náma v kapele? – nahraju ti CD... nebo se zrovna vrací z knižního veletrhu bandička 3 nadšenců, kteří zrovna nemají na práci nic jiného než vytvořit webové stránky o Mexico D.F. a zvažují vytvořit sekci Talentes Indies s výhonky hudební kultury pouliční džungle (http://www.dfenlinea.com/web_miro/galeria_miro.html).

Podobně tragickým místem je rovněž Glorieta Insurgentes. Nejprve mě vigilancia metra přemístila z jejího centra k východu do ulice Genova, že prý mě mají kamery v merku a jejich nadřízení jinak nedají. Poté mě několikrát obtěžovali i tam. Pokaždé poslali někoho nového, aby si vylámal zuby. Jednou dokonce celou hordu. Rozpoutal jsem diskusi o oprávněnosti jejich zákazu a nechal je zmítat se ve vlnách vášně a emocí s hloučkem, který se přidal na mou podporu, a dál vyhrával světu... Zkoušeli to různě: nemáš povolení, děláš hluk, vezmeme tě k civilnímu soudci a zaplatíš pokutu, bráníš v průchodu... nakonec vždycky odešli s nepořízenou... až jednou... to policejní auto opodál nevěstilo nic dobrého hned od začátku... Ještě jsem ani nestihl vybalit saky (anglicky sack, španělsky sacar) a už na mě vlítl vigilante, že pěkně zase paky (anglicky pack, španělsky empacar). Vytáhl stejné trumfy jako všichni jeho předchůdci a já jej zdvořile poslal do háje, stejně jako jeho předchůdce. Ve chvíli stál vedle mě znovu, konečně vyzbrojen pádnými argumenty: policista, kterého přivádí sebou, předčítá literu zákona o občanské kultuře – ...překáží nebo omezuje volný průchod na veřejné komunikaci, volný pohyb vozidel anebo brání v pohybu osobám... vždy když neexistuje povolení ani oprávněná příčina, musí si vyžádat povolení správce komunikace... (a čte naneštěstí až do konce)... pokud se nejedná o manifestaci idejí, účelových společenství nebo pacifistickou demonstraci. A to neměl dělat. Střílel jsem z jeho zbraně tak dlouho, až přizval celou hlídku a naložili nás i s Yedrid a kytarou do auta, aby nás odvezli k civilnímu soudci. Pravda dávali mi možnost sbalit se a jít. Ale mě zajímalo, zda porušuju zákon, natolik, že jsem byl ochotný kvůli té jistotě třebas i na chvíli posedět v lochu nebo zaplatit pokutu. Pohotová Yedrid cvakla pár fotek locus crimi s hejblátky a policisty a jeli jsme. Na plastové sedačce policejní drožky (zřejmě aby ji rozzuření delikventi nemohli rozšvajcovat) se sedělo jako na záchodovém prkýnku. Vigilante jako žalující vedle nás, zřejmě taky s potřebou...

– Takže co jsi provedl?, vybafnul na mě mladík v roli civilního soudce ještě zpoza přepážky. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. – Jak se můžete takhle ptát mě? To musí vědět tihle páni policisté, proč mě sebrali na ulici. Já vám můžu povykládat, co se seběhlo, ale co jsem provedl...? - No dobře, tak co se seběhlo? Zatímco si duchanepřítomně zapisoval mé iniciály (aniž by si vyžádal identifikaci!) a předstíral, že si poznamenává i mou verzi událostí, vystavila mi jeho kolegyně na polovinu čtvrtky vrácenku na prohlídku u místního lékaře, že prý jestli mě hoši od policie náhodou nezmáčkli. Znuděný hlouček nezodpovědných (za nic nezodpovídajících) policistů se za mnou ohlídl a dál pokračoval v lelkování – už chápu, proč je výhodné když někoho svezou k civilnímu soudci. Doktor zrovna brouzdal webem na laptopu, a tak si přesedl za obstarožní PC. – Ukažte lokty... teď kolena... dobrý... jenom ještě... – a sruloval do trychtýře čtvrtku s vrácenkou – ... můžete semhle... (a sakryš teď jsem mu nerozuměl, co říkal, můžete to zopakovat? A zase jsem mu nerozuměl, neříkal escupir? No nic tak do něj plivnu)... soplar... (proč k tomu čichá? A jéje, říkal fouknout, jako zkouška, jestli v sobě nemám alkohol.) – Pardon. – To nic, nic se neděje... Jenom vrácenku už mi na cestu zpátky do ruky nedal.

– Posaďte se. Takže to bude buď 13 hodin za mřížemi nebo 11 dní výplaty z minimální mzdy, tedy $610. Máte právo na jeden telefonický hovor a právníka ex-offo. – Tak moment, ještě jste se mnou ani nesepsali protokol a už jsem odsouzený? A mám právo na právníka a přitom o mé vině není pochyby? (Slečna inspicientka se začervenala nad profesním prohřeškem). – Ano, chci právníka, to mě opravdu zajímá... Za okamžik dorazila z horního patra budovy jejich známá. Znovu a znovu jsme slovo za slovem předčítali ustanovení zákona a já apeloval na své právo manifestovat ideje svých písní veřejně. Demonstrovali jsme názorně na fotografiích, že jsem nikomu v pohybu nebránil. Až mi má obhájkyně dala za pravdu...

– Dobře, sepíšeme tedy vaši výpověď, zamručel mladý civilní soudce, – ale rychle, máme spoustu jiné práce... (Cožpak tohle není vaše práce? Jsem nakonec neřekl). Sepsali co mohli a vyzvali nás, abychom opustili místnost... znovu ke zpovědi povolali vigilante. Pod dlouhém sumírování vyšel mladík-soudce ze svého kamrlíku a rovnou spustil, – Ty věci, co tady máte vám může vzít vaše přítelkyně? – Kde se můžu odvolat, pokud nesouhlasím s verdiktem? Obrátil jsem se na svou obhájkyni. – Jedině u jejich šéfa, ale ten to bude posuzovat stejně jako oni. – A někde výš? – U šéfa vlády. (U téže osoby, která zakázala pouliční kejklování v Coyoacánu, problesklo mi hlavou.)

Tu noc měla být právě tahle pobočka civilního soudu zavalena opilými strojvůdci svých plechových draků a nikdo mi za věci nemůže ručit. Zavřeli mě... Yedrid musela do školy, předložit projekt do soutěže, ale nechtěla abych tam nocoval. Možná oprávněně, ví zřejmě víc o mexických vězeních a celách průběžného zadržení – z pověstného Lecumberri se prý vracelo jen nohama napřed. A tak jsem si nějakou tu hodinku poseděl v chládku, abych snížil pokutu o poměrnou část strávenou v cele (každá hodina znamená v mém případě $46 méně) – pokud člověk disponuje finančními prostředky, může se tady vyplatit klidně i z letitého trestu; ti nemajetní mají možnost ve vězení pracovat a za každý den práce tak získat jeden den svobody. Napsal jsem alespoň protestsong a vysleschl skrze mříže omluvu mladého soudce – zrovna neměl spoustu jiné práce – omluvu, že mě úplně chápe v mém rozhořčení, ale že oni jsou pouze vykonavatelé, a špatně sepsaný zákon je vinou politiků...

Za svou poradu o výkladu jednoho sporného článku zákona se skupinkou právníků jsem zaplatil $440. Což není až tak špatné skóre při tak složitém právním úkonu! Verdikt: Na žádném veřejném místě nemůžu tokat (tocar – španělsky též hrát) bez povolení!!!

»Jako zázrakem jsme objevili další, tentokrát kouzelné místo – Tlalpan (daleko od uskřivnutého centra, s atmosférou venkova a kavárnami podobnými těm, v jakých jsme vystupovali v Costa Rice a Panamě). V jeho centru v altánku přímo naproti delegación pouštěly 2 úřednice reprodukovanou hudbu – program určený návštěvníkům parku každou středu, čtvrtek a pátek – a na dotaz, zda ji můžou přerušit, abych mohl se svým zesilovačem vystoupit, nás zavedly ke svému šéfovi. – Jasně. Bez problému. A pokud budeš potřebovat, zapůjčíme jakoukoliv techniku... Vyhrával jsem párečkům, důchodcům i stávkujícím a shlížel na ně shůry altánu... Příští týden znovu a rád...«
MiRo, Mexico, D.F.

No hay comentarios:

Publicar un comentario