Dios - Bůh

– Takže ty nepřistoupíš na katolickou víru? – Ne, nemůžu, můj Bůh je větší než ten církevní. Větší než jakékoliv náboženství. – Tak to ani nemá smysl, abychom spolu byli. Naši nikdy nedovolí, aby si mě vzal bezvěrec... A málem jsme se s Yedrid rozešli hned první den po mém příjezdu do Mexika...

Do Indie jsem se vydával s pocitem, že jedu nalézt svou víru, poznat, které že je to mé náboženství. Poctivě jsem navštěvoval svatostánky muslimů, sikkhů, buddhistů i hinduistů. Diskutoval s nimi, snažil se pochopit, co jim jejich náboženství přináší a co jim bere. Jaký je jejich Bůh? Samotná tahle otázka, teď si uvědomuju, mě staví do role objektivního pozorovatele, mimo dosah subjektivního prožitku Boha. I když... vědec, jenž zkoumá pohyb částice v atomovém jádře nikdy nedosáhne ryze objektivního nadhledu, samotná jeho přítomnost totiž ovlivňuje výsledek měření. A tak ani má sonda vyslaná k Bohu se neobejde bez jistého zkreslení, jestliže už jednou jsem a snažím se vůči němu (tedy i vůči sobě) vymezit nebo jej přijmout.
– Je jen jeden Bůh, jenom jména pro něj jsou různá, říká chudý zpívající převozník ve Varanasí. Také proto mi byla nejsympatičtější filozofie hinduistů. Po přísném diktátu islámu, deseti prorocích sikkhských, po ashrámech s pohrobky guruů a gigantických sochách Buddhů před obřími chrámy (ačkoliv přesně tohle Buddha nechtěl) s lamou, jenž přijíždí promluvit k davu mnichů v koloně džípů i se svou rodinou a ochrankou. Po tom všem zní převozníkova slova jako klokotání chladivého pramene na poušti.

Na poušti, kde chybí lidská přítomnost, jen v mysli poutníka ošálené žízněním poletují jako splašená různá pojetí světa a života v něm a vykřikují: Věř mi... Ne mi... já mám pravdu... kdepak já jsem pravda... Ubohému bezvěrci nezbývá než najít vlastní pramen jistoty. A jeho víra v úspěch jej přivede až k poznání... V paprscích slunce a proudu životodárné mízy usedne znavený, ale šťastný poutník pod strom a začne zjevovat pravdu, již právě odkryl. Postupně se kolem něj shromáždí dav lidí, aby mu naslouchal. – Cosi v tomhle člověku je opravdového a nás nutí mu věřit, říká srdce lidí. Až se jich sejde tolik, že je třeba stlouci lavice na sezení... a zastřešit kuchyň... a vedle poutníka umístit kasičku, aby měli brzy i ti zdaleka příchozí kam složit hlavu... aby i ti, kteří se o poutníka starají měli z čeho uživit svou rodinu... aby se dala vyrobit prorokova socha a ze zlata oltář, to až tady na tom světě On sám nebude, aby se nově příchozí-věřící, platící desátky, mohli poklonit Jeho důstojné památce... aby až ti nejvěrnější budou kázat Jeho poznání, mohli v Jeho jménu konat dobro v každém koutu světa...

Jedním z těch koutů je také kontinent Amerik. Až sem se za časů Cristobala Colóna spolu s královskou armádou a neštovicemi donesla dobrá zpráva (evangelium) o životě a smrti jednoho z poutníků pravdy (a dle hinduistů zdatného jogína) Ježíše Krista. Zvěst byla zdá se natolik dobrá, že přesvědčila desetitisíce domorodců, aby svou staletí budovanou kosmologii i s božstvy směnili za svatou trojici a stolici. Neuvěřivší platili životy.

Když do Tenochtitlanu (později Ciudad de México) 8. listopadu 1519 dorazil Hernán Cortéz se svou družinou aztécký král Moctezuma ho se svými dvořany již očekával. Přišedší bohy ubytoval ve svém nejrozlehlejším paláci, přichystal jim pompézní uvítací ceremoniál a patřičně je hostil. Považoval je totiž za přímé potomky Quetzalcoátla – jednoho z hlavních aztéckých bohů. Za odměnu jej Španělé vyzvali, aby opustil své bohy. Do 2 let obrátili všechno vzhůru nohama, způsobili smrt Moctezumy a převzali vládu nad centrem aztécké kultury do svých rukou. Mayská kultura v Mezoamerice už byla v té době naštěstí za zenitem. Ta největší centra vzdělanosti zarostla vegetace deštných pralesů. Hornaté části středu Jižní Ameriky osídlila další význačná kultura, nazývaná podle označení jejího vládce – kultura Inků. Na hoře Putucusi s výhledem na majestátní ruiny Machu Picchu jsem od jednoho z domorododých průvodců vyslechl tklivý příběh posledního z Inků – Atahualpy. Španělé jej uvěznili a jemu nezbylo než povolat své poddané, aby na jeho osvobození snesli z různých koutů říše její poklady a vyplnili jimi několik domů. Nenasytní dobyvatelé v obavě z odplaty, pokud by Atahualpu propustili, zkonstruovali soud, v němž jej prohlásili vinným pěti zločiny. Jedním ze zločinů byla rovněž idolatrie neboli vyznávání mnoha bohů. Ano, Inkové stejně jako všechny ostatní kultury usídlené na americkém kontinentě uctívali jako bohy to, co přirozeně ovlivňovalo jejich bezprostřední bytí a zdůvodňovalo jejich (tedy i naši) existenci. V Ajmara, jazyce potomků Inků, pachamama – matka zem, pachakamak – otec vesmír... Hříšníka Atahualpu měli na kusy roztrhat a po jeho říši na výstrahu roznést koně. Podobný osud čekal na každého, kdo nepřijal pravidla v té době nejmocnější instituce světa...

A institucí zůstává. Když jsme s Yedrid zjišťovali, co je třeba udělat proto, aby nás oddali, jelikož jsem cizinec, přivedla nás byrokratická cestička až na arcibiskupství. Honosný věžák v luxusní čtvrti, ochranka při vstupu, turniket na kartu, prázdné kanceláře a my v podezření, že je chceme vyloupit, protože jsme do nich vkročili i přesto, že jejich okupovatelé si právě odběhli na kouřovou. – Tak co chcete?, zeptala se s nádechem nehostinnosti letitá úřednice. – Chceme se vzít. – On je cizinec? A není katolík? A jéje... – Copak, cožpak to nejde, aby nás oddal kněz, i když nejsem katolík? – To bude disparidad kultů, jde to! Nejdřív ale musíte na předmanželské pohovory s knězem. Potom mi sem přivedete každý 2 osoby, které vás dobře znají, zpravidla jsou to rodiče, aby dosvědčili, že nejste špatní a nevychovaní, že nemáte jiného manžela nebo s někým jiným děti, že... – Moment, ale mí rodiče jsou za oceánem a jenom kvůli takovému svědectví nepřijedou. – Tak to budou muset k tamnímu faráři a odpřísahat to jemu, ten jim pak vystaví osvědčení a pošle nám jej. – No jo, ale jaký to má smysl, nikdo v mé rodině není katolík a farář mé rodiče nezná a neexistuje důvod, proč by jim měl věřit, že nejsem špatný. – Předpokládáme, že před církevní autoritou se neodváží lhát... (Ach jo, jak paní úřednici vysvětlit, že se komunistům za 40 let podařilo v lidech vyhostit i poslední zrnko víry, třebas jen v lepší zítřky).

Z iluze o prostém sňatku bez příkras a zdráhání uskutečněném ze dne na den vyvedla Yedrid nejen úřednice arcibiskupství – ... jo a počítejte s tím, že celá procedura, včetně vyřízení patřičných povolení, vám zabere 3, ale spíše 6 měsíců... nýbrž také kněz v kostele – ... po posledním zemětřesení zvedla parochie ceny obřadů tak, až se za nás stydím lidem říkat tu sumu...

V době kdy si Ameriku začali podmaňovat dobyvatelé, měly její původní kultury téměř shodné schéma náboženství napříč celým kontinentem. Proto také prosperoval vzájemný obchod a v případě, že po válečném výpadu dobyté území zabrala jiná kultura, pro jeho obyvatele se ve skutečnosti tolik nezměnilo, snad jen bohové dostali jiná jména. V Mexiku se dodnes koná obřad konaný na počest bohům zvaný voladores de papantla. Z kůlu vysokého až 30 metrů se pozvolna snáší hlavou dolů a v pase uvázaní 4 chlapíci v krojích, symbolizují 4 pozemské živly. Pátý sedí na špičce kůlu a vyhrává na píšťalu, zastupuje Slunce. Kdopak by si nevzpomněl na řeckou mytologii...

Víra domorodých obyvatel byla úzce propojena s magií a léčením, což bylo rovněž nepřípustné pro poměry postupně se racionalizující Evropy. Ovšem teprve jednota těchto tří elementů přinášela harmonii těla a duše místnímu člověku. Pod pohrůžkou smrti museli tedy curanderos (lěčitelé) a brujos (kouzelníci) nebo též šamani (chamán – dle Wikipedie, Washburn, původem ze sanskrtu shramana – následovník Budhy, v Mongolsku chamán – ten, který ví) zanechat svých úřadů nebo se uchýlit do hor a tam uchovávat tradici a moudro svého národa prostřednictvím naguálů po generace v naprostém utajení. Jedním z jejich tajemství by mohl být také původ kultur v Amerikách. Kamenné zpodobnění mayských vládců v honduraském Copánu nasvědčuje tomu, že vskutku dorazili z oblasti severní Asie (Sibiře). Jejich tváře totiž na důkaz ušlechtilosti rasy vykazují zřetelné mongoloidní rysy. A není se tedy čemu divit, když Evropan je tady vnímán jako rarita a Asiat jako samozřejmost.

Ačkoliv se dobyvatelé v herbářích pokusili shromáždit obrovský zásobník léčivé síly rostlin, to hlavní jim uniklo mezi prsty, to co už jednou ve svých rukou třímali a co nánosem kostnatých zákonů pokryla církevní demagogie – víra, víra tvá tě uzdravila. Lék bez víry je mrtvého zimník. A kde jinde hledat víru ve zdánlivě bezvýchodné situaci než v kontaktu s nadpřirozenem, s něčím co nás přesahuje, čemu nerozumíme (nedokážeme uchopit rozumem), s něčím metafyzickým, co i přesto náleží do našeho světa percepce – v kontaktu s magií, kouzlem nebo zázrakem.

Postulát křesťanské církvé hlásá: abychom mohli někoho prohlásit za svatého, musí po své smrti vykonat 5 zázraků. Ty musí být průkazné a nevyvratitelné (rozuměj rozum musí najít faktické důkazy pro zázrak, např. žena několik let nemohla počít přes veškerou moderní medicínskou péči, celou tu dobu se ale modlila k jednomu mrtvému dobrodinci, aby za ni orodoval u Boha, a jemu pak církev přičetla na vrub její otěhotnění jako první zázrak, který vykonal). I takovýto zázrak umí posílit víru ve věřících a pozvednout zájem v nevěřících. Nikdy ale nepřestanu blahořečit knězům jako je ten v místní parochii. Za svatého považuje i hinduistu Mahatmu Gándhího a při mši veřejně prohlašuje, že dle něj se může stát svatým každý z nás už v průběhu života. Postačí, aby činil dobro a našel v sobě mír. (A jak se správně pozastavilaYedrid – To by ale znamenalo, že neexistuje peklo). A pod to bych se také podepsal. Vždyť jaký význam má svatý, kterého nejprve upálí za bezvěrectví a spolčování se s ďáblem a po pětistech letech jej rehabilitují jako tomu bylo v případě Johanky z Arku. Snad jen, že nás upomíná o tom, že kdo s čím zachází, na to taky schází, neboli oháněj se rozumem ve věcech víry a pojdeš kvůli důkazům.

A přesto stovky miliónů lidksých bytostí s kořeny ve vysoce rozvinutých civilizacích dnes na kontinetu Amerik brání zubny nehty svou víru ve svatou trojici a podceňují se před zraky Evropana pro svůj nečistý původ, směsku s podřadnou kategorií indigenas (původních obyvatel, indiánů).

Proto aby se tolik nepodceňovali by možná stačilo nahlédnout z většího odstupu svůj historický úděl a roli ve světě. Jaroslav Krejčí v Nepostižitelných proudech dějin takto nahlíží 3 různé typy civilizací. Uhelným kamenem je mu smrt jedince, vlastně to nejpalčivější v životě člověka. Ten první typ, v němž žije západní svět od 20. stol., nazývá civilizací lidských práv – ta vytváří kult věčnosti, pomíjí smrt. Důrazem na práva jedince zvěčňuje společnost, civilizaci, druh... Typem druhým je civilizace teocentrická s jakýmkoliv náboženstvím – vytváří rovněž kult věčnosti, ovšem tím, že slibuje život. Důrazem na chování společnosti zvěčňuje jedince, slibuje mu nesmrtelnost. Troufám si říct, že Mexiko se nachází na přechodu od tohoto typu k civilizaci lidských práv. A konečně třetí typ nazývá J. Krejčí civilizací metakruhu – zachovává věčnost, přijímá smrt záměrným nevyvíjením snahy o definování smyslu života a smrti, neorganizováním, ale jen prostým bytím... Třebas se mýlím, ale připadne mi, že konceptu metakruhu se nejvíce blíží Tao v Číně a Zen budhismus v Japonsku (ačkoliv jsem si vědom, že se nejedná o civilizace) a svou mytologickou povahou a respektem vůči přírodním zákonitostem právě zdejší civilizace předkolumbovské. Za svůj původ a své předky se tedy Američané nemusí stydět, ba naopak...

Když se zmíní Bůh, vždycky se mi vybaví rasově barevná Kuba a mše v místním kostele. Místo oltáře kapela s klávesami, saxofonem, trubkou a obrovským bubnem. Narváno k prasknutí. Mluvilo se poskrovnu. Po většinu času se zpívalo... Když mše dosáhla extatické části, lidé stáli, pohupovali se v bocích nebo tančili a hlavně zpívali o duši, atmosféra zhoustla potem a emocemi – někdo v sále zhasnul a jediné, co zůstalo, byl pocit obrovského sepjetí, jednoty a spojení, v tomhle unikátním výkřiku k Bohu. Zaniklo já, které chce vlastnit, zmocnit se, vládnout... a zůstalo my, které ví, že je v jednotě s Bohem, když žije v pravdě a koná dobro, a svým veselím a láskou jej odměňuje za to, že může žít a své bytí si uvědomovat.

P.S.: Fotku Boha ze zjevného důvodu nepřikládám, i když by se prý měl dát zachytit dagerotipií, jak už to zkoušel José Arcadio Buendía z Marquezových Sto roků samoty. Tak je to na vás...

MiRo, Mexico D.F.