Kafka po mexicku

Kafka po mexicku

(aneb Presunto culpable – Předem vinný)

Tak si tak vykračuješ zvolna směrem domů. Je neděle a ty ses od 9 od rána snažil ve svém stánku s videohrami a opravnou počítačů urvat kus žvance. Teď už je po šesté večer a ty si můžeš dělat, co chceš, jsi volný. Nejspíš se ti vybavuje nějaký break-danceový trik anebo se ti zrovna v myšlenkách k sobě skládají slova hip-hopové písně. Anebo se jenom těšíš domů...

Zničehonic tě někdo drží v zátylku a jiný ti kroutí ruce a strká tě do přistaveného auta. Myslí ti probleskne: ÚNOS. (Jsi v Mexiku). Stačí ale letmý pohled stranou, aby sis všimnul kluka, co tě propichuje pohledem. Jakoby říkal: Ty za to můžeš. Je to tvoje vina... Tobě ale není jasné co? Miriády myšlenek ti víří hlavou. Jedno je jisté... vezou tě na stanici. Už jsi leccos slyšel o justiční policii a praktikách jejích detektivů. Třeba jsou to jenom povídačky...

Mrští s tebou o zeď. Pár kopanců a ran pěstí, zatímco pořád dokolečka opakují...

– Byls to ty, smrade, tak se přiznej! Byls to ty!

Pak pár hodin prostojíš s rukama vztyčenýma a čelem k plesnivějící stěně. Zdálky k tobě doléhají hlasy a smích.

– Že si je podobný... Jakoby si z oka vypadl!

Kolem cely se prosmýkne detektiv, v rukou třímá diktovaný portrét někoho, kdo se ani zdaleka nepodobá tobě. Jen se potutelně ušklíbne a zase zmizí. Ještě tě podrobí Harrisonovu testu na střelný prach. Výsledek je negativní. A teď už můžeš k soudci. Malá cedulka na zdi tě ujišťuje, že máš právo na bezplatný soud a spravedlnost. A taky že jo! Už se blíží tvůj obhájce ex-offo. EX-UFO, chce se ti říct, protože přichází neupravený, rozjivený, nesoustředěný, se vším dopředu smířený... teprve za rok a půl se dozvíš, že jeho licence obhájce je neplatná, přesněji řečeno zfalšovaná! A už je tady i soudce v taláru a státní zástupkyně (žalobce). Všechny je sleduješ skrz malé zamřížované okénko a taktak, že doslýcháš, o čem že se to baví. Máš pocit, že sníš. Únavou se ti mhouří oči a všechno kolem tebe se pohupuje. Z mlhy v dálce se vynořuje známá tvář. Ačkoliv nemáš tušení, o koho jde, přesto ji poznáváš. Je to ten kluk, co tě pozoroval, když tě zatýkali. Sedá si před soudce. Najednou procitneš. O čem to mluví?

– Procházeli jsme s bratrancem ulicí X. Na rohu nás přepadli čtyři týpci... Jednomu z nich dlužil bratránek peníze za marihuanu. Pak jsem viděl, jak ON (a ukazuje na tebe) vytahuje z bundy pistoli a střílí. Bratránek zůstal ležet na zemi. Sklonil jsem se k němu a ti čtyři se mezitím rozprchli.

Tvůj obhájce vznese námitku.

– Ze spisu předloženého justiční policií vyplývá, že existují 3 svědci, kteří viděli obžalovaného v inkriminovanou dobu v jeho stánku s elektronikou, zhruba 40 minut chůze na místo činu a zpět.

Státní zástupkyně si bere slovo.

– To je irelevantní informace vzhledem k tomu, že existuje exkluzivní očitý svědek.

EX-UFO jen blekotá.

– Ach, ano... pravda, pravda... pardon... omlouvám se... samozřejmě...

Soudce povstává a s ním i ostatní. Odcházejí se poradit? Nebo jen posedět u šálku kávy? Ty mezitím propadáš trudnomyslnosti. Takže vražda... jaktože si nic nevybavuju, na nic si nevzpomínám? Kolik mi můžou napařit? Sdělí mi to vůbec nebo mě nechají na pochybách, jako až doposud ve všem?

Soudce se vrací i se svými 2 nohsledy. Úřednice ti před zamřížované okénko pokládá obří knihu s čerstvým zápisem. Ti tři se sklopeným zrakem sledují tvou reakci. Slzy ti brání vidět dobře. Utřeš si je do rukávu, zatímco soudce komentuje to černé na bílém.

– Vyvázl jste z toho moc dobře. Je to ta nejnižší hranice. Mohlo to být daleko horší. Klidně i 50. Radím vám, abyste to moc nezvažoval a podepsal, že souhlasíte...

Myslí ti běží obrázky rodiny, přítelkyně, kamarádů, stánku, mříží, mříží, mříží... a na pozadí toho všeho bliká neónová dvacítka...

Ruka s prupiskou ti automaticky klouže po papíře. A v mrákotách tě odvádějí, aby sis konečně odpočinul, aby ses oddal úlevnému spánku. Máš štěstí! Nejen soudce byl shovívavý, ale i tví nastávající druhové v nesvobodě. Ačkoliv jsi už dvacátým členem v mikrokomunitě maličké cely, našli i pro tebe kousek soukromí.

– Vezmi si deku a ulož se na zem, támhle pod tu tříposchoďovou postel!

Ačkoliv tě v noci budí ťapající švábi, a když se chceš obrátit na druhý bok, vždycky se praštíš lokty i hlavou o spodek pelesti, přesto přese všechno jsi šťastný... Tady na tebe nemůžou... tady tě nikdo nebude bezdůvodně mlátit a křičet na tebe... tady tě nikdo nebude nesmyslně obviňovat a soudit... tady jsi v bezpečí... 20 let... 20 odsouzených v cele... 20 triků do soutěže... 20 počítačů do opravy... 20 videoher prodaných... Propadáš se do smířeného bezedna... kolik to je 20 let života?

Jako každé ráno za poslední rok vyjdeš na sluníčko, rozhýbeš se, zahřeješ svaly a začneš cvičit triky – salto, twist na hlavě a na rameni... telefón... máš telefón, volají na tebe kumpáni.

– Konečně nám dali povolení natáčet s tebou přímo ve vězení...

Pro sebe už víš, že tvá rodina se ve snaze pomoci ti obrátila na tvůrce krátkého dokumentu, převzatého televizními agenturami po celém světě, dokumentu o mizérii mexického soudnictví. Chtějí ti pomoci (ADVOKÁTI S KAMEROU), jenže sami moc dobře vědí, že se budou přesouvat za studii doktorátu na Berkeley, USA, na nejméně 5 let. Na kameru říkáš jen to, co víš. To co se ti přihodilo... spíše jen pocity...

– ...a člověk neví proč... ani jak se obhajovat a pak už jsi tady... a tady jsi méně než nikdo... a i když uklízíš pravidelně ve své cele, pokud ti vedle si neuklidí, je jasné, že švábi zase přilezou... v každé cele najdeš 4 až 5 nevinných, samí mladí, naděj národa... ti, co fakt něco provedli, to přiznávají a uznávají, že dostali to, co si zaslouží, a ty sis vždycky říkal, uf, to je dobře, že zabásli toho delikventa, toho vraha, aspoň budou ulice čisté a já se nebudu muset bát vyjít ven... a najednou jsi tady a nic z toho, co sis myslel neplatí... ale ani nic z toho, co si teď myslíš, nemá smysl... nic nemá smysl...

Zhroutíš se ve splínu před kamerou...

Mezitím co ti dovolí se hromadně oženit s tvou partnerkou a pak strávit intimní chvilku v milovacím bloku cel, ADVOKÁTI S KAMEROU se probírají tvým spisem a nacházejí spoustu nesrovnalostí, leč žádná není dostatečná pro revokaci soudu. Až...

– To je ono... zfalšovaná akreditace lidového obhájce.

Znovu ti volají.

– Máme pro tebe jednu dobrou a jednu moc špatnou zprávu. Ta dobrá: bude nový soud. Ta špatná: Se stejným soudcem.

Zatímco hledají vhodného obhájce, pokud možno zadarmo, ty cvičíš a věříš, že tentokrát to dobře dopadne.

Den D. Znovu se ocitáš za zamřížovaným okénkem. Stejný soudce, tatáž státní zástupkyně, tentýž svědek. Stejné lži, ale silný obhájce. Na jeho výslovné přání svědek popisuje vzhled a fyzickou charakteristiku útočníků, vyjma obviněného. Popsat tebe není schopen, nevzpomíná si. 1:0. Povolávají také detektivy k opětovné výpovědi před soudcem. Šéf oddělení podepsaný pod vyšetřovacím protokolem si nevzpomíná ani na to, kdo provedl zatčení,ani jestli on sám byl přítomen výslechu. Nemusí, pokud už se jednou vyjádřil ve spisu. Stejně reagují další detektivové.

– Nevzpomínám si.

Křičíš zpoza mříží na vrchního detektiva:

– Vy sám jste mě několikrát udeřil a křičel na mě: Ty svině, přiznej se...

Policista vyloudí na tváři svrchovaný úšklebek tipu: Víš, co mi můžeš... a pronese:

– Lže!

Všechno natáčeno. Den se skončil a v tobě doutná malá naděje, že všechno dobře dopadne.

Mezitím tě ADVOKÁTI S KAMEROU na dálku z USA a po telefonu vycvičují, abys uspěl v něčem velmi specifickém, co v jiných soudních systémech nemá obdoby: encarado – face to face – rozhovor z očí do očí. Při němž svědek musí udržet oční kontakt s obžalovaným. Ten mu může klást předmětné otázky. Svědek musí reagovat. Účelem je podrobit zkoumání emoční jednání svědčícího a posuzovat tak věrohodnost jeho výpovědi. Reakce obou zúčastněných se natáčí...

Již notoricky známé zamřížované okénko. Ty z jedné, té nesvobodné strany. Vrchní detektiv z druhé. Na tvé otázky odpovídá vždy záporně...

– Lže... to není pravda...

Nikdy se s odpovědí neobrací přímo na tebe, nýbrž vždy na soudce, neužívá ty ani vy, nýbrž výhradně zájmeno on, a v jednu chvíli již není schopen vydržet napětí stupňované konfrontace, neodpoví na tvou otázku, pouze směrem k soudci pronese:

– Důsledky téhle šaškárny, pokud se mi něco stane, ponesete vy všichni, budete mě mít na svědomí...

2:0. (V budoucnu bude svými nadřízenými za svou úspěšnou zásahovost vrchní detektiv povýšen.)

Teď přichází to nejdůležitější. En face s očitým svědkem.

– Důvěřuj svému instinktu,

radili ti ADVOKÁTI S KAMEROU. Nejprve vyzveš svědka, aby zpytoval svědomí, přiznal pravdu, dál tě neobviňoval a neničil ti život... Načež svědek pomalu, zadrhávaně, slovo za slovem odříkává naučenou a zavádějící formuli.

– Lžeš... a není pravda... že... by mě... policie... nutila... jakýmikoliv... prostředky... podat klamavé... svědectví.

Nezbývá ti než vytáhnout poslední trumf z kapsy.

– Dělali ti Harrisonův test na střelný prach?

Soudce, který diktuje celý rozhovor do zápisu, se ohrazuje a snaží se ti zakázat klást podobné otázky. Údajně proto, že nejsou předmětné. (Jakoby čmuchal zdechlinu zakopaného pudla.) Ty ale nepřestaneš. Svědek:

– Ano. Udělali mi rozbor a výsledek byl negativní. Takže jsem to nemohl být já, kdo střílel.

Ty:

– A věděl jsi, že i mně provedli stejný test a výsledek byl taky negativní. Takže jsem to nemohl být ani já!

Svědek drmolí a zklouzává pohledem na zdi místnosti a na soudce:

– To... to jsem... nevěděl... nikdo mi to... neřekl... vlastně... musím přiznat... že... že jsem... neviděl... kdo ve skutečnosti... vystřelil...

3:0. Místností se rozlehne úlevné ticho, tvůj advokát zavírá únavou a ulehčením oči, tvá rodina jihne a po lících jim tečou slzy, tobě zatím není jasné, co svědek řekl, jen cítíš, že takhle to mělo být...

Ještě si vyžádáš, aby ti státní zástupkyně sdělila jasným a srozumitelným jazykem, z čeho že tě to viní. Žalobkyně zaskočeně:

– Proč jej viním? Porque es mi chamba!?! (Protože je to moje facha!?!)

Čekáš na rozsudek. Ačkoliv jsou to dny, tobě se vlečou jako měsíce. ADVOKÁTI S KAMEROU vyzvídají:

– Jaký očekáváš rozsudek?

Ty:

– Je to jako v break-dance, když chceš skočit salto nazad... všichni ti řeknou: Pár kroků, odraz, hlava dozadu... jinak to nejde... můžeš to natrénovat, ale nikdy nevíš, jak dopadneš... Věřím, že soudce přijde, potřese mi rukou, chlapsky přizná, že se mýlil... 2 roky ve vězení jsou 2 roky a ty mi vrátit nemůže, ale řekne: Už se stalo... ale teď jsi volný...

Zamřížované okénko... soudce s žalobkyní úsměvy na tvářích a zdvořilé přepouštění místa před tebou... soudní úřednice ti podstrkuje tlustou knihu s rozsudkem... tvá rodina, obhájce i ADVOKÁTI S KAMEROU napjatě vyhlížejí tvou reakci... úřednice čte nahlas... kdesi v mlze a daleko se napřahuje tvá ruka k podpisu... srozuměn... srozuměn... znovu 20... odvolání ihned... nic se nezměnilo, nic nepomohlo... žalobkyně zopakovala obvinění... soudce jen opsal své rozhodnutí z před 2 let... iluze... sny... tvá žena i tvé ještě nenarozené dítě pláčou na chodbě... tvoje matka s nimi... snažíš se signály naznačit, aby nebrečely... a potácíš se bezmocně soudícím tunelem zpátky do cely... zpátky do propasti času... ke švábům a kovovým otlučeninám...

Půl roku nato ti znovu předloží k podpisu rozsudku tu tlustou knihu. 3 soudci apelačního soudu přezkoumávali znovu tvůj případ a shlíželi videokonfrontace, ke kterým tvůj soudce ani nepřihlédl. 3 soudci rozhodují o tvém osudu ve stejný den, kdy v porodnici přivádí tvá žena na svět prvorozenou dceru. Rezignovaně podepisuješ verdikt. A teprve na druhé straně se dočítáš: OKAMŽITĚ PROPUSTIT!

Ty, Mexico City

P.S.1:

Statistika:

93% obviněných nikdy neuvidí svého soudce

78% vězněných živí ve vězení jejich vlastní rodiny

95% rozsudků je odsuzujících/usvědčujících

92% rozsudků není podloženo fyzickými důkazy

(tzn. že se zakládají pouze na výpovědi očitých svědků)

P.S.2:

Presunto culpable (dokument ADVOKÁTŮ S KAMEROU – Layda Negrete a Roberto Hernández; držitel více než desítky ocenění z festivalů po celém světě) byl po 3 týdnech produkce v mexických kinech stažen z oběhu kvůli zákazu promítání vydanému 12. soudkyní Blanca Lobo (v překladu Bílá Vlčice) se zdůvodněním, že může ohrozit soukromí a život korunního svědka. Ten totiž prohlašuje, že je momentálně vystaven posměškům, popichování, ale také výhrůžkám.

Marcel Ebrard (šéf vlády) mezitím vydal prohlášení, že se zasadí o to, aby každý soudní spor byl nahráván na videokameru.

Mexiko – ráj již na Zemi?

Mexiko - ráj již na Zemi?

Vždyť kde jinde vám nejprve s ochotou vystaví řidičský průkaz, abyste se s ním mohli dostavit k prvním jízdám v autoškole? Právě z tohoto důvodu se na cestách vlastně nesetkáte s klasickým L na střeše, a právě proto se většina Mexičanů naučí řídit raději sama nebo za instruktáže svých příbuzných. A když už vás pak zastaví dopravní policista, není to proto, že jste právě odbočili na červenou bez blikající směrovky a rychlostí blížící se té světelné. Kdepak! Motivem zásahu strážce zákona je buď hlad anebo alespoň chuť na něco dobrého k snídani, těsně před obědem nebo na sklonku dne k večeři, tzv. mordida (kusanec). – Pane řidiči, nemáte zapnutý bezpečností pás... chybí vám značka... ještě jste nepřevedl tohle auto na vás jako vlastníka... tady nemůžete zastavit... ale nebojte se mé zbraně (a ukazuje na svůj samopal), musím ji mít u sebe, pro případ, že by zatímco budu tady svámi, někdo vtrhnul do mého auta a chtěl mi ji ukrást... tak to bude infraccion (přestupek) 800 pesos a auto odtáhneme na corralon (odtažiště)... (což znamená dalších 1200 pesos za každý započatý den, chudák ten, co jej odtáhnou v sobotu anebo v den těsně před svátky, na odtažišti nepracují, ale dny si účtují)... anebo co navrhujete?... podívejte, všude kolem jsou kamery, takže já vám tady do ruky vložím sbírku zákonů a vy si dobře přečtete odstaveček, který se vás týká, a pak mi ji zase vrátíte i s příspěvkem na snídani... nemyslete si, my (policisté) nejsme špatní... ale co jiného nám zbývá... – No není to ráj na zemi, uleví si řidič. – No je to ráj na zemi, zatetelí se policista při pomyšlení na bene v žaludku.

Neprošli jsme... co teď? Ještě zbývá druhý pokus, než nám propadne správní poplatek 235 pesos. Každé auto musí projít dvakrát do roka měřením emisí. Ta novější počínaje rokem 2004 mohou tady v D.F. cirkulovat každý den, ta starší toho data jeden den v pracovním týdnu musí spočinout ve stáji a pak taky pár sobot v roce. No jo, ale bez emisí nemůžeme na cestu vůbec... (nesejde na tom, že nám nefungují blinkry ani dálková světla a že trousíme olej ze všech pórů převodovky, motoru i řízení). Hned vedle estékáčka jsou servisy, které nabízí vyladění motoru. – 250 pesos. – To není moc... a co všechno budete štelovat? – Nic. Za tu cenu jenom přeskočíme technickou kontrolu. Vyladění by stálo mnohem více, takových 900 pesos, ba víc... rozpovídá se žena za pultem s vysloužilou mašinou na měření emisí v malém lokálku, to všechno jako kulisa pro případnou státní kontrolu podnikání. Když už téměř stojíme na rotujících válečcích s emisorem ve výfuku, oznamuje nám žena poplašeně, že produkujeme hodně kouře a a že neví, jestli projdeme... a vyžádá si dalších 200 pesos na jistotu... není kam couvnout. Všichni to vědí. Ta ženská, my, personál estékáčka, okolokounějící... všichni jsou součástí té stejné hry na kočku (stát) s myší (vlastník auta)... a technik sešlapuje plyn méně než mu velí přístroj a podezřívavě pozoruje okolí, zda jej nemá v merku... Jiný nám později lepí známku na sklo. Splnili jsme emise. Auto může dál pracovat za nás. – Prostě ráj na zemi... až na tu inverzní duchnu občas... ale příště jdeme rovnou do známého servisu, za kontrolní hop si účtujují 500 a nic navíc...

Ráje na zemi se snaží budovat i někteří bohatí Mexičané. Za elektrickými ohradníky, vysokými zdmi a několikerou stráží se nachází obří haciendy, se sluhy, kteří venčí psy a myjí jeepy a landrovery, a služkami, co uklízí, perou a myjí nádobí... Nakrátko střižené golfové trávníky, občas nějaký ten rybníček či přímo jezero... pokud možno vlastní obchody, školy, vlastní fotbalový tým i pěvecký chór, vlastní kostel... v Mexiku, kde až 5 procent populace ze 112 miliónů žije pod hranicí bídy a dalších 15 procent se houpá nad propastí... v Mexiku, kde naprostá většina populace je katolická nebo lépe katolizovaná, tudíž věřící v to, že v ráji se ocitneme až po smrti... v témže Mexiku si někteří budují svůj ráj už na zemi. Jako například rozlehlá luxusní rezidence, kterou jsme navštívili v centru Tlalpanu. Bazén s vířivkami přímo u východu z jídelny, podlaha z mramoru a obložení stěn z nejkvalitnějšího dřeva, pouhý dům v hodnotě 15 miliónů pesos, a uvnitř nábytek a vybavení navržené designerem za dalších 10 miliónů pesos. Řeknete si, co na tom? Když má někdo peníze... Ano, když má někdo peníze a navíc je nemusí přiznávat státu, ani se nemusí zpovídat svým věřitelům... může je klidně rozhazovat a neptat se, zda věci mají opravdu takovou hodnotu – jak jsme poznali na vlastní kůži, dokonce i někteří zámožní zvažují svou investici... ne tak bezostyšná církev katolická v Mexiku. Tuhle luxusní rezidenci totiž staví svým prominentním kněžím na důchod či odpočinek. A není jediná... další se chystá v Guadalajaře... a v potaz přichází i jiné luxusní projekty... Měl jsem sto chutí vystoupit na nedělní mši a pronést plamennou řeč o tom, zda farní ovečky vědí, jak svými almužnami a každoročními desátkami krmí bezedné panděro přepychulačného vlka. O tom , že by církev měla předkládat jasný přehled svého hospodaření, když už i samotnou budovu kostela si musí věřící z příslušné farnosti postavit z vlastních prostředků. Z blouznění mě ale vyvedlo pár mých známých... – Všichni vědí, co se děje... jenom někteří to nechtějí slyšet anebo tomu neuvěří... Pro Proceso (místní týdeník) je to příliš malá ryba, možná ještě tak pro vládu by to mohlo být zajímavé, Marcelo Ebrard je teď na ostří nože s arcibiskupem... ale co by se ti mohlo přihodit, jakmile vyjdeš z kostela po tvé plamenné řeči, je, že pár chlápkům, co šli náhodou kolem, ses prostě nelíbil, a samozřejm že neměli vůbec nic společného s církví...

A tak jsem se alespoň poprvé v životě zašel vyzpovídat a svěřil své tajemství knězi. Nejprve zčervenal a pak konstatoval, že není jasné, kdo staví tuhle rezidenci a bude lepší, když mu zavolám a domluvíme si schůzku v průběhu týdne... Nevím, jestli na ni dojde... Ale už teď Yedrid přestala při mši přísahat, že věří ve svatou církev katolickou a rovněž se rozhodla nedávat almužnu. A ví, co by řekla knězi na případné schůzce. – To všechno mě nutí přemýšlet o tom, zda vůbec existuje peklo a nebe, pakliže se ani samotní kněží a církev s nimi nebojí božího hněvu... Snad právě proto si budují přechodné ráje již tady na zemi. Co kdyby náhodou Bůh přehlédl to všechno dobré, co ve svém životě vykonali? Anebo ještě hůře, co kdyby snad náhodou Bůh ani neexistoval? Je třeba si užít ráje už teď...

Ani samotný pan politik si nemůže dovolit obklopit se pseudorájem tak jako klerik přímo v zemi, již ožebračil. Zhruba před patnácti lety běžela televizí hrůzostrašná skazka o tom, jak lidi v jejich domech napadá vlkodlak, někteří vypovídali, že jej přistihli ve spižírně a čirou náhodou (za přispění manželky a rozsvícené žárovky) se jim ho podařilo zahnat. Celý národ mexický sledoval se zatajeným dechem, kde se zase zítra objeví a co vyvede... zatímco se médii nepozorován, policií nezadržen a celníky propuštěn vytratil prezident i s několika sty miliony pesos za hranice uhranutého státu.

Ještě dodnes polemizují intelektuálové také o příčinách přehnané paniky okolo tzv. ptačí chřipky. V lednu roku 2009 se tady zavíraly školy i úřady, restaurace, kina... vláda doporučovala, aby lidé ani nevycházeli z domů a sledovali média nasycená instrukcemi o tom, jak se mají zachovat v krizové situaci. Jedni tvrdí, že parlamentem mezitím prošly zákony, které by za normálních okolností byly bez šance. Jiní se domnívají, že Mexiko mezitím muselo přijít minimálně o kus svého území anebo rozprodat tenčící se zásoby ropy... Ať už je to jak chce, jedno je jisté... Nikdo v Mexiku nemůže věřit, že patří do ráje, ale někteří se mohou domnívat, že ráj patří jim... už tady na zemi.

MiRo, Mexico, D.F.