Vždyť kde jinde vám nejprve s ochotou vystaví řidičský průkaz, abyste se s ním mohli dostavit k prvním jízdám v autoškole? Právě z tohoto důvodu se na cestách vlastně nesetkáte s klasickým L na střeše, a právě proto se většina Mexičanů naučí řídit raději sama nebo za instruktáže svých příbuzných. A když už vás pak zastaví dopravní policista, není to proto, že jste právě odbočili na červenou bez blikající směrovky a rychlostí blížící se té světelné. Kdepak! Motivem zásahu strážce zákona je buď hlad anebo alespoň chuť na něco dobrého k snídani, těsně před obědem nebo na sklonku dne k večeři, tzv. mordida (kusanec). – Pane řidiči, nemáte zapnutý bezpečností pás... chybí vám značka... ještě jste nepřevedl tohle auto na vás jako vlastníka... tady nemůžete zastavit... ale nebojte se mé zbraně (a ukazuje na svůj samopal), musím ji mít u sebe, pro případ, že by zatímco budu tady svámi, někdo vtrhnul do mého auta a chtěl mi ji ukrást... tak to bude infraccion (přestupek) 800 pesos a auto odtáhneme na corralon (odtažiště)... (což znamená dalších 1200 pesos za každý započatý den, chudák ten, co jej odtáhnou v sobotu anebo v den těsně před svátky, na odtažišti nepracují, ale dny si účtují)... anebo co navrhujete?... podívejte, všude kolem jsou kamery, takže já vám tady do ruky vložím sbírku zákonů a vy si dobře přečtete odstaveček, který se vás týká, a pak mi ji zase vrátíte i s příspěvkem na snídani... nemyslete si, my (policisté) nejsme špatní... ale co jiného nám zbývá... – No není to ráj na zemi, uleví si řidič. – No je to ráj na zemi, zatetelí se policista při pomyšlení na bene v žaludku.
Neprošli jsme... co teď? Ještě zbývá druhý pokus, než nám propadne správní poplatek 235 pesos. Každé auto musí projít dvakrát do roka měřením emisí. Ta novější počínaje rokem 2004 mohou tady v D.F. cirkulovat každý den, ta starší toho data jeden den v pracovním týdnu musí spočinout ve stáji a pak taky pár sobot v roce. No jo, ale bez emisí nemůžeme na cestu vůbec... (nesejde na tom, že nám nefungují blinkry ani dálková světla a že trousíme olej ze všech pórů převodovky, motoru i řízení). Hned vedle estékáčka jsou servisy, které nabízí vyladění motoru. – 250 pesos. – To není moc... a co všechno budete štelovat? – Nic. Za tu cenu jenom přeskočíme technickou kontrolu. Vyladění by stálo mnohem více, takových 900 pesos, ba víc... rozpovídá se žena za pultem s vysloužilou mašinou na měření emisí v malém lokálku, to všechno jako kulisa pro případnou státní kontrolu podnikání. Když už téměř stojíme na rotujících válečcích s emisorem ve výfuku, oznamuje nám žena poplašeně, že produkujeme hodně kouře a a že neví, jestli projdeme... a vyžádá si dalších 200 pesos na jistotu... není kam couvnout. Všichni to vědí. Ta ženská, my, personál estékáčka, okolokounějící... všichni jsou součástí té stejné hry na kočku (stát) s myší (vlastník auta)... a technik sešlapuje plyn méně než mu velí přístroj a podezřívavě pozoruje okolí, zda jej nemá v merku... Jiný nám později lepí známku na sklo. Splnili jsme emise. Auto může dál pracovat za nás. – Prostě ráj na zemi... až na tu inverzní duchnu občas... ale příště jdeme rovnou do známého servisu, za kontrolní hop si účtujují 500 a nic navíc...
Ráje na zemi se snaží budovat i někteří bohatí Mexičané. Za elektrickými ohradníky, vysokými zdmi a několikerou stráží se nachází obří haciendy, se sluhy, kteří venčí psy a myjí jeepy a landrovery, a služkami, co uklízí, perou a myjí nádobí... Nakrátko střižené golfové trávníky, občas nějaký ten rybníček či přímo jezero... pokud možno vlastní obchody, školy, vlastní fotbalový tým i pěvecký chór, vlastní kostel... v Mexiku, kde až 5 procent populace ze 112 miliónů žije pod hranicí bídy a dalších 15 procent se houpá nad propastí... v Mexiku, kde naprostá většina populace je katolická nebo lépe katolizovaná, tudíž věřící v to, že v ráji se ocitneme až po smrti... v témže Mexiku si někteří budují svůj ráj už na zemi. Jako například rozlehlá luxusní rezidence, kterou jsme navštívili v centru Tlalpanu. Bazén s vířivkami přímo u východu z jídelny, podlaha z mramoru a obložení stěn z nejkvalitnějšího dřeva, pouhý dům v hodnotě 15 miliónů pesos, a uvnitř nábytek a vybavení navržené designerem za dalších 10 miliónů pesos. Řeknete si, co na tom? Když má někdo peníze... Ano, když má někdo peníze a navíc je nemusí přiznávat státu, ani se nemusí zpovídat svým věřitelům... může je klidně rozhazovat a neptat se, zda věci mají opravdu takovou hodnotu – jak jsme poznali na vlastní kůži, dokonce i někteří zámožní zvažují svou investici... ne tak bezostyšná církev katolická v Mexiku. Tuhle luxusní rezidenci totiž staví svým prominentním kněžím na důchod či odpočinek. A není jediná... další se chystá v Guadalajaře... a v potaz přichází i jiné luxusní projekty... Měl jsem sto chutí vystoupit na nedělní mši a pronést plamennou řeč o tom, zda farní ovečky vědí, jak svými almužnami a každoročními desátkami krmí bezedné panděro přepychulačného vlka. O tom , že by církev měla předkládat jasný přehled svého hospodaření, když už i samotnou budovu kostela si musí věřící z příslušné farnosti postavit z vlastních prostředků. Z blouznění mě ale vyvedlo pár mých známých... – Všichni vědí, co se děje... jenom někteří to nechtějí slyšet anebo tomu neuvěří... Pro Proceso (místní týdeník) je to příliš malá ryba, možná ještě tak pro vládu by to mohlo být zajímavé, Marcelo Ebrard je teď na ostří nože s arcibiskupem... ale co by se ti mohlo přihodit, jakmile vyjdeš z kostela po tvé plamenné řeči, je, že pár chlápkům, co šli náhodou kolem, ses prostě nelíbil, a samozřejm že neměli vůbec nic společného s církví...
A tak jsem se alespoň poprvé v životě zašel vyzpovídat a svěřil své tajemství knězi. Nejprve zčervenal a pak konstatoval, že není jasné, kdo staví tuhle rezidenci a bude lepší, když mu zavolám a domluvíme si schůzku v průběhu týdne... Nevím, jestli na ni dojde... Ale už teď Yedrid přestala při mši přísahat, že věří ve svatou církev katolickou a rovněž se rozhodla nedávat almužnu. A ví, co by řekla knězi na případné schůzce. – To všechno mě nutí přemýšlet o tom, zda vůbec existuje peklo a nebe, pakliže se ani samotní kněží a církev s nimi nebojí božího hněvu... Snad právě proto si budují přechodné ráje již tady na zemi. Co kdyby náhodou Bůh přehlédl to všechno dobré, co ve svém životě vykonali? Anebo ještě hůře, co kdyby snad náhodou Bůh ani neexistoval? Je třeba si užít ráje už teď...
Ani samotný pan politik si nemůže dovolit obklopit se pseudorájem tak jako klerik přímo v zemi, již ožebračil. Zhruba před patnácti lety běžela televizí hrůzostrašná skazka o tom, jak lidi v jejich domech napadá vlkodlak, někteří vypovídali, že jej přistihli ve spižírně a čirou náhodou (za přispění manželky a rozsvícené žárovky) se jim ho podařilo zahnat. Celý národ mexický sledoval se zatajeným dechem, kde se zase zítra objeví a co vyvede... zatímco se médii nepozorován, policií nezadržen a celníky propuštěn vytratil prezident i s několika sty miliony pesos za hranice uhranutého státu.
Ještě dodnes polemizují intelektuálové také o příčinách přehnané paniky okolo tzv. ptačí chřipky. V lednu roku 2009 se tady zavíraly školy i úřady, restaurace, kina... vláda doporučovala, aby lidé ani nevycházeli z domů a sledovali média nasycená instrukcemi o tom, jak se mají zachovat v krizové situaci. Jedni tvrdí, že parlamentem mezitím prošly zákony, které by za normálních okolností byly bez šance. Jiní se domnívají, že Mexiko mezitím muselo přijít minimálně o kus svého území anebo rozprodat tenčící se zásoby ropy... Ať už je to jak chce, jedno je jisté... Nikdo v Mexiku nemůže věřit, že patří do ráje, ale někteří se mohou domnívat, že ráj patří jim... už tady na zemi.
MiRo, Mexico, D.F.
:)
ResponderEliminar