Na své předešlé cestě po Střední a Jižní Americe jsem Mexiko doslova jen proletěl – přesednul na letadlo směr Evropa a pelášil domů. Snad i proto si mě našla slečna právě tady, a tak teď společně s domorodkyní Yedrid poznávám jeho vnady. Je to měsíc, co jsem se usadil v obří megapoli Ciudad de México, v části zvané Coyoacán.
Pouhé centrum čítá 9 mil. obyvatel (vešla by se do něj celá ČR), splou s okolními satelity v tzv. D.F. (Distrito Federal), jednom z 32 států Mexika, nabírá obřích 20 mil. rezidentů. Ti bydlí buď v koloniích (dobře infrastrukturně zabezpečených a zpravidla bedlivě střežených čtvrtích) nebo v barriích (zpravidla chybí některé inženýrské sítě a pocit bezpečí) anebo ve favelách, jimž se tady říká ciudades perdidas (ztracená města) a v nichž by turista či cizinec zřejmě nepřišel jen o pocit bezpečí.
Letiště “Benito Juarez” postupem času vlastně schlamstla aglomerace, takže teď se dá říct, že se nachází téměř v centru města a nad oddechovou zónou parku Chapultepec se každé 2 až 3 minuty snáší železný oř. Pokud turista nechce utrácet, dá se z letiště pohodlně dostat kamkoli v centru, a za babku ($2, přičemž 1 peso kolísá mezi 1,30 – 1,40 Kč), protože jízdenka platí po dobu neomezenou – dokud cestující neopustí prostory metra. To letos slaví své čtyřicátiny, a i když je některým vagónům už přes třicet, klobouk dolů, vypadají jako nové. Gentlemanství projevují Mexičané nejen k věcem denní potřeby, ale především k ženám – v metru jsou přední vagóny v období špičky vyčleněny jen pro ně.
Dobrodružné může být cestovat se všemi zavazadly vpodvečer mezi 18:30 – 20:00 hod. Zejména přestupní stanice jako Pino Suarez, Chabacano nebo Bellas Artes se vyplní sardinkózní hmotou lidí a nejenže zpravidla nenastoupíte do zvoleného vlaku nebo se vám z něj nepodaří vystoupit, ale také se může stát, že ruka s kufrem či batožinou zůstane uvnitř vagónu, zatímco vás neovladatelný pohyb davu vyhřezne na nástupiště. Pak už zbývá jen rozběhnout se za soupravou a doufat, že vás zezadu nedostihne ta následující dříve, než dorazíte do další stanice...
O kufr se ale bát nemusíte! Troufám si říct, že tam na vás bude čekat i s ochotným Mexičanem či Mexičankou, odmítajícími jakoukoli odměnu. Proč si jsem tak jistý, že jej cizinci nikdo nezcizí? Dávali jsme si s Yedrid na ulici šťávu z pomerančů, když tu nám do oka padl nápis na štítu krámku – Libreria. Nejméně půl hodiny jsme se probírali knihami a časopisy, až nastal čas zúčtování. Knihkupec nám úslužně nabídl igelitovou tašku na zakoupené zboží. Zdvořile, s ohledem na přírodu, jsme odmítli a konstatovali, že máme vlastní batůžek. Ovšem ouha! Kde?! Celou tu dobu ležel na ulici. I s pasem a penězi mé přítelkyně. Zhola nic se z něj neztratilo. A nezmizela ani neuzamčená kola, na nichž jsme spokojeně odjeli dál poznávat nástrahy velkoměsta...
A je to zábava! Proplétat se mezi auty ve věčně ucpaných ulicích a na šestiproudých silnicích. Brnkat řídítky o zpětná zrcátka taxíků (u luxusních vozů je to drahý špás). Projíždět křižovatky na červenou, protože některá auta ještě váhají... Stejně jako v Indii, ani v celé Latinské Americe neexistují jasně vymezená pravidla, jak se zachovat na křižovatce bez semaforů. V Indii má přednost větší, na Kubě ten, kdo přijel dříve, a tady? „Větší dravec“, říká don Martin, který se každou neděli vydává s celou svou rodinou a přáteli na svých podomácky zhotovených tricyklech s policejními houkačkami a výstražnými světly napříč Ciudad de México. Uzavřené, a tudíž autprosté ulice zvou 3 krát do měsíce na 14 km projížďku a jednou za měsíc na okruh o délce 52 km. „Už jsme si zvykli, ale člověk musí být vždycky opatrný“, varuje za zvuku mexické cumbie linoucí se ze zabudovaného reproduktoru, zapíná klakson a světla, po jeho vzoru i zbytek kolony, a jako král vjíždí do křižovatky s avenidou.
Pouhé centrum čítá 9 mil. obyvatel (vešla by se do něj celá ČR), splou s okolními satelity v tzv. D.F. (Distrito Federal), jednom z 32 států Mexika, nabírá obřích 20 mil. rezidentů. Ti bydlí buď v koloniích (dobře infrastrukturně zabezpečených a zpravidla bedlivě střežených čtvrtích) nebo v barriích (zpravidla chybí některé inženýrské sítě a pocit bezpečí) anebo ve favelách, jimž se tady říká ciudades perdidas (ztracená města) a v nichž by turista či cizinec zřejmě nepřišel jen o pocit bezpečí.
Letiště “Benito Juarez” postupem času vlastně schlamstla aglomerace, takže teď se dá říct, že se nachází téměř v centru města a nad oddechovou zónou parku Chapultepec se každé 2 až 3 minuty snáší železný oř. Pokud turista nechce utrácet, dá se z letiště pohodlně dostat kamkoli v centru, a za babku ($2, přičemž 1 peso kolísá mezi 1,30 – 1,40 Kč), protože jízdenka platí po dobu neomezenou – dokud cestující neopustí prostory metra. To letos slaví své čtyřicátiny, a i když je některým vagónům už přes třicet, klobouk dolů, vypadají jako nové. Gentlemanství projevují Mexičané nejen k věcem denní potřeby, ale především k ženám – v metru jsou přední vagóny v období špičky vyčleněny jen pro ně.
Dobrodružné může být cestovat se všemi zavazadly vpodvečer mezi 18:30 – 20:00 hod. Zejména přestupní stanice jako Pino Suarez, Chabacano nebo Bellas Artes se vyplní sardinkózní hmotou lidí a nejenže zpravidla nenastoupíte do zvoleného vlaku nebo se vám z něj nepodaří vystoupit, ale také se může stát, že ruka s kufrem či batožinou zůstane uvnitř vagónu, zatímco vás neovladatelný pohyb davu vyhřezne na nástupiště. Pak už zbývá jen rozběhnout se za soupravou a doufat, že vás zezadu nedostihne ta následující dříve, než dorazíte do další stanice...
O kufr se ale bát nemusíte! Troufám si říct, že tam na vás bude čekat i s ochotným Mexičanem či Mexičankou, odmítajícími jakoukoli odměnu. Proč si jsem tak jistý, že jej cizinci nikdo nezcizí? Dávali jsme si s Yedrid na ulici šťávu z pomerančů, když tu nám do oka padl nápis na štítu krámku – Libreria. Nejméně půl hodiny jsme se probírali knihami a časopisy, až nastal čas zúčtování. Knihkupec nám úslužně nabídl igelitovou tašku na zakoupené zboží. Zdvořile, s ohledem na přírodu, jsme odmítli a konstatovali, že máme vlastní batůžek. Ovšem ouha! Kde?! Celou tu dobu ležel na ulici. I s pasem a penězi mé přítelkyně. Zhola nic se z něj neztratilo. A nezmizela ani neuzamčená kola, na nichž jsme spokojeně odjeli dál poznávat nástrahy velkoměsta...
A je to zábava! Proplétat se mezi auty ve věčně ucpaných ulicích a na šestiproudých silnicích. Brnkat řídítky o zpětná zrcátka taxíků (u luxusních vozů je to drahý špás). Projíždět křižovatky na červenou, protože některá auta ještě váhají... Stejně jako v Indii, ani v celé Latinské Americe neexistují jasně vymezená pravidla, jak se zachovat na křižovatce bez semaforů. V Indii má přednost větší, na Kubě ten, kdo přijel dříve, a tady? „Větší dravec“, říká don Martin, který se každou neděli vydává s celou svou rodinou a přáteli na svých podomácky zhotovených tricyklech s policejními houkačkami a výstražnými světly napříč Ciudad de México. Uzavřené, a tudíž autprosté ulice zvou 3 krát do měsíce na 14 km projížďku a jednou za měsíc na okruh o délce 52 km. „Už jsme si zvykli, ale člověk musí být vždycky opatrný“, varuje za zvuku mexické cumbie linoucí se ze zabudovaného reproduktoru, zapíná klakson a světla, po jeho vzoru i zbytek kolony, a jako král vjíždí do křižovatky s avenidou.
Ale všude rozhoduje hlavně intuice... A tu jsme my v Evropě nahradili logickými pravidly.
Mezi další dopravní prostředky v megapoli patří metrobus (vyčleněný pás na komunikaci a nástupiště podobná metru), tren ligero (naše tramvaj), autobusy, jimž bůhvíproč říkají camion, a pesera – tedy ne od peso, že by tolik vážily, ale v minulosti stálo jízdné vždy 1 peso – starobylé a přitom vesměs zachovalé mikrobusy.
Ciudad de Mexico je sběratelem světových nej. Kromě titulu jednoho z nejlidnatějších měst na světě se honosí rovněž nejrozlehlejší univerzitou na světě. UNAM (Universidad Nacional Autonomo de Mexico) si ukouslo 730 hektarů a na autonomní půdě hostí 100 000 studentů a zaměstnanců. Disponuje vlastní vnitřní, nezpoplatněnou dopravou a nezávislou policií. Státní ani federální strážci zákona do jejího areálu nesmí. UNAM sehrál v dějinách Mexika významnou roli. Jeho učitelé a studenti se v pohnutých dobách vydali do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou prezidenta Gustava Diaze Ordaze a aby podpořili myšlenku Kulturní revoluce, jejímiž stěžejními pilíři byla rodina, komunikační prostředky a vzdělání. Výsledkem několikerých protestních pochodů bylo nesmyslné vraždění nevinných akademiků na náměstí Tlatelolco. Kdy? Nedlouho poté, co k nám vtrhla sovětská vojska a my měli spoustu starostí sami se sebou. Od 2. října 1968 až doposud není známo oficiální číslo obětí masakru na náměstí Tlatelolco. Hovoří se o 150 – 350 mrtvých a dalších stovkách zraněných. UNAM proto i později dál podporoval svými aktivitami hnutí zvané Špinavá válka (1968 – 77), boj guerril s armádními a paramilitantními složkami. Jedna z nejkrvavějších manifestací v demokratické zemi se honosí až doposud nevyjasněnou zodpovědností i zamlženou tragickou statistikou. Jedno je jisté, na pomoc všem ostatním dopravním prostředkům přispěchaly tenkrát i tanky.
Mezi další dopravní prostředky v megapoli patří metrobus (vyčleněný pás na komunikaci a nástupiště podobná metru), tren ligero (naše tramvaj), autobusy, jimž bůhvíproč říkají camion, a pesera – tedy ne od peso, že by tolik vážily, ale v minulosti stálo jízdné vždy 1 peso – starobylé a přitom vesměs zachovalé mikrobusy.
Ciudad de Mexico je sběratelem světových nej. Kromě titulu jednoho z nejlidnatějších měst na světě se honosí rovněž nejrozlehlejší univerzitou na světě. UNAM (Universidad Nacional Autonomo de Mexico) si ukouslo 730 hektarů a na autonomní půdě hostí 100 000 studentů a zaměstnanců. Disponuje vlastní vnitřní, nezpoplatněnou dopravou a nezávislou policií. Státní ani federální strážci zákona do jejího areálu nesmí. UNAM sehrál v dějinách Mexika významnou roli. Jeho učitelé a studenti se v pohnutých dobách vydali do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas s politikou prezidenta Gustava Diaze Ordaze a aby podpořili myšlenku Kulturní revoluce, jejímiž stěžejními pilíři byla rodina, komunikační prostředky a vzdělání. Výsledkem několikerých protestních pochodů bylo nesmyslné vraždění nevinných akademiků na náměstí Tlatelolco. Kdy? Nedlouho poté, co k nám vtrhla sovětská vojska a my měli spoustu starostí sami se sebou. Od 2. října 1968 až doposud není známo oficiální číslo obětí masakru na náměstí Tlatelolco. Hovoří se o 150 – 350 mrtvých a dalších stovkách zraněných. UNAM proto i později dál podporoval svými aktivitami hnutí zvané Špinavá válka (1968 – 77), boj guerril s armádními a paramilitantními složkami. Jedna z nejkrvavějších manifestací v demokratické zemi se honosí až doposud nevyjasněnou zodpovědností i zamlženou tragickou statistikou. Jedno je jisté, na pomoc všem ostatním dopravním prostředkům přispěchaly tenkrát i tanky.
MiRo, Mexico, D.F.
No hay comentarios:
Publicar un comentario