Ego

Ego

(Inspirováno vycházkou s Eidamem a Jádel na Lysou horu v srpnu 2009)

Někdy v 18 letech jsem se poprvé dozvěděl o Buddhovi Gautamovi. O osvícení. Představoval jsem si, že se člověku náhle rozsvítí a všechno mu bude jasné. To proč tady je, jak se má chovat a co dělat. Že zvítězí jistota nad pochybami. Inu, zatoužil jsem po čemsi takovém. A jak slyšeli Buddhu říkat: semínko bylo zaseto a z něj může vyrůst strom. Teprve až o několik let později jsem se k jeho učení dostal znovu, abych se dozvěděl mimojiné i to že budhů (též probuzených) se toulá po světě nepočítaně; že Buddha nikdy nechtěl, aby mu tesali sochy a stavěli chrámy a jako naschvál mu v Bodhgayi (kousek od Varanasí) vystavěli celé město s kupolemi svatostánků budhismů celého světa…; že probuzený vlastně přechází z materiálního do spirituálního světa…; že jeho ego zaniká nebo přinejmenším přestává být důležité…

Jak toho ale dosáhnout a jaký význam vůbec má přijít o něco, co považujeme za sebe; jaký význam má přijít o sebe? – Žádný, nemá smysl přijít o sebe, pokud se neznáš, řekl by zenbudhista a ťukl by tě hůlkou do hlavy… – a až se poznáš, nebudeš se potřebovat. Taoista by se stoickým klidem podotkl – Dokonalým je člověk ten, jenž v akci jedná jako stroj a v odpočinku, jako by byl mrtev.

Už po několik tisíciletí nesou ve svých moudrých védských spisech hindové (nemají rádi –ismy) poučení o tom, jak své falešné já transcendovat (moksha, v budhismu osvícení) a nastoupit cestu k samadhi (v budhismu k nirváně – Gautáma Buddha se narodil v hindu rodině a jeho 4 vznešené pravdy a sedmidílná stezka vychází z této filozofie). Na tomto místě je ale třeba podotknout, že kastovní rozdělení indické společnosti se v jistém historickém momentu zvrhnulo (jak mi ozřejmil baba v Panamě, jenž putoval po osm let jako mnich Indií) a lidé už si nevybírají kastu podle svého uvážení a svědomí, nýbrž podle svědomí společnosti, jasněji řečeno do kast se podle třídní příslušnosti již rodí. A jak je známo, pouze ta nejvyšší kasta brahmánů může aspirovat na vymanění se z koloběhu životů – mokshu a následně samadhi. Hindové rozlišují 3 způsoby, jak se zbavit svého ega – 1) karma – aktivitami (náboženskými) a rituály 2) gnani (džnani) – dychtěním po poznání 3) bhakti – absolutní oddaností k bohu. Cílem je sjednocení se s vesmírem. Osoba prožívající mokshu neboli osvícení se vnímá integrální součást existence, nikoliv odděleně, v mystice hindu je všechno jedno, neexistuje dualita… Egon Bondy nám mohl vyprávět…

Bezpočet nás zápaďáků hledá v Indii nebo i jinde svého Gurua (guru – učitel, i duchovní), mnohdy však aniž by věděli, že jej musí bezpodmínečně (tedy na 100 procent) ve všem poslechnout a ani na chvíli nezapochybovat, že právě tenhle je ten pravý. Guru pak nemusí být nutně ten pravý (bez vlastního ega, ve svých činech se řídící intuicí), aby svému učni dopomohl k prozření o tom, čeho že se vlastně snaží dosáhnout a kde že se ocitá jeho ego, když jako pes plní pokyny svého pána. Jakmile se mu ozřejmí tohle, je na nejlepší cestě svěřit se do rukou něčemu, co Sri Nisarghadata Maharaj nazývá sadhguru (vnitřní vedení, intuice, dle našeho chápání jednoduše: oddat se životu a svému osudu a věřit, že i bez obrněného ega dosáhneme seberealizace). Maharaj v knize dialogů s ním s názvem I am that (Já jsem to (či ono)) kromě klasického potěšení a touha způsobují bolest a utrpení (v hedonismu s ideálním stavem bytí v ataraxii, ve stoicismu v apatii), uvádí zjednodušený model toho, čeho se vlastně chceme zbavit, pokud hovoříme o egu – Stačí, když osekáš všechno, co nejsi. I am dobrý fotbalista, špatný houslista, zlá matka, přísný otec... všechno, co ti jako přívlastky přiřkla společnost a tobě na nich začalo záležet. Až dorazíš k pouhému konstatování I am, jsi u cíle...

Není to nic jiného, než o čem hovoří 4 dohody toltécké moudrosti předložené Miguelem Ruizem: neber si nic osobně.

Don Juan prostřednictvím Carlose Castanedy v Tichém poznání, zdá se oprávněně bagatelizuje veškerý rozruch kolem ega – Člověk nepotřebuje ani svého učitele, ani zvláštní okolnosti, aby došel k takovému poznání. Postačí, když se vzdá osobní důležitosti. A na vysvětlenou dodává – Často však k události tohoto typu dochází v okamžiku, kdy je člověk konfrontován se smrtí, neméně často je pak pozdě cokoliv v životě člověka ještě měnit. Don Juan vysvětluje řečí mexických kouzelníků, co se děje v tom momentu, kdy přícházíme o osobní důležitost. – Ze svého stabilního rigidně zbudovaného místa se vyšine punto de encaje (bod vkloubení), místo kudy do nás vstupuje intento (tvůrčí síla se svým záměrem). Tento pohyb znamená tak výraznou změnu v životě člověka, že na něj už nikdy nezapomene. Ti, jež nazýváme mystiky, si prošli touhle změnou. Ovšem bod vklížení se ale, pokud se s ním dále nepracuje, navrátí do původní pozice, pouze v paměti zůstane vzpomínka na něco metafyzického... Jestliže se však, jako je tomu v případě nás brujů (kouzelníků), prostřednictvím dobře stanoveného intenta inflexible (neměnného záměru) procvičuje posun bodu vklížení, může tento dosáhnout druhé a následně i třetí pozice. Druhá pozice – donde no hay compasión – člověk jedná bez soucitu k sobě, aby pak mohl nakládat i s ostatními bez slitování (rozuměj aby i ostatním mohl nabídnout to, co opravdu potřebují a ne co mu velí jeho soucit). Třetí pozice – conocimiento silencioso – tiché poznání – aneb přímé porozumění nebo uvědomění beze slov, na základě něhož pak učeň jedná v souladu s intentem...

V souladu s intentem jednal zdá se i Ronald Hubbard, tvůrce dianetiky a zakladatel scientologické církve, o němž se vykládá následující: za druhé světové války se ocitl v nemocnici náhle osleplý. Nemarnil čas, který mu nadbýval a všiml si podstatného detailu. V přívalu raněných někteří se shodným zraněním zemřeli a jiní ne. Zaujalo ho to a začal jim alespoň naslouchat, když už je nemohl pozorovat. I vysledoval, že těm kterým naslouchal se po zpovědi ulevilo a smrt se jim vyhnula obloukem. Nevyzpovídaní zemřeli. Začal se touto problematikou více zaobírat a zjistil totéž, co už půl století dříve psychoanalýza: vliv zážitků z ranného dětství na schopnost regenerace těla a sílu mysli nebo vůle toužící po přežití. Říká se, že léčba psychoanalýzou může trvat i 10 let. Moc se ale nehovoří o tom, jaký má být výsledek dlouhotrvajícího martýria při přehrabování se v minulosti, nivelizování negativních zkušeností, zbavování se nežádoucích projevů a externě vyvolaných ambicí. Jaký je výsledek? Jednoznačný!!! Úspěšně vyléčený pacient se obratem stává úspěšným psychoanalytikem (z čehož vyplývá, že úspěšným psychoanalytikem je pouze úspěšně vyléčený pacient). Hlavním předpokladem pro úspěšnou léčbu totiž je, že psychoanalytik již nedisponuje vlastním egem... pouze zrcadlí chování a jednání pacienta. No neměli to arabští mudrci pravdu, když prohlašovali: tím pravým mystikem je ten, který už jen leští své zrcadlo...

Takovým zrcadlem může být člověku i příroda. V hlavě mi leží příběh francouzského páru, který jsem poznal na jezeře Titikaka z bolivijské strany. Nebudu jej uvádět celý, i když stojí za to. To podstatné: po tříměsíční dietní kůře a léčení rostlinami v peruánském amazonském pralese a po dalších třech měsících úzkostného dodržování stravy bez soli a cukru (rovněž bez ovoce, vyjma citrónu) se jim navždy změnil život. Jak? Nechám na laskavém čtenáři, aby si domyslel sám. Pouze malinko napovím příkladem: šaman, který je provedl touto jedinečnou stezkou poznání a jemuž bezpodmínečně důvěřovali a ve všem jej poslechli, tak tento šaman si sám v ranné dospělosti naordinoval roční půst uprostřed pralesa. Živil se rostlinami, které tak i poznával. Po roce postění měl vidění. V něm jednotliví lidé, již v budoucnu přijdou za ním s prosbou o vyléčení, a ve stejném vidění též způsob, jakým je má léčit. Jedněmi z nich byl i onen francouzský pár...

Ne nadarmo zanechávají v padesáti, šedesáti letech Indové veškerý svůj majetek i rodinu, aby se vydali najít sami sebe (seberealiozovat se). To znamená zbavit se onoho přeludu způsobeného egem, v němž doposud žili. A né nadarmo pak z pousteven v horách k nivám řek sestupují jogíni, již pouhým pozorováním sama sebe v přírodě dosáhli úspěchu (sadhu – ten který dosahuje úspěchu) a nyní jsou schopni léčit ostatní. Ideál jogína nebo sadhua je velice podobný ideálu vědce v naší společnosti. Ovšem pouze toho vědce, který se nenechal strhnout vidinou společenského úspěchu, ani zavléct do slepého ramene své specializace, ale v rámci celoživotní kontemplace překračuje pomyslné bariéry oborů, konceptů a metod. Prototypem odosobněného (seberealizovaného) vědce je ten z vyprávění jednoho kandského spolucestujícího. Matematik, celý život pracoval na jedné teorii, když mu bylo sedmdesát, na jedné z četných konferencí vystoupil třicetiletý mladík a jeho teorii vyvrátil. Stařec šel, mladíkovi se poklonil a poblahopřál mu k úspěchu... Jeho celoživotní dílo se v tu chvíli změnilo v mandalu, neboli pouhý ornamentální písečný obrazec, jež po dlouhodobém a pracném úsilí rozfoukají budhističtí mniši (a s nimi i onen matematik) do řeky (zapomnění)...

Jedno je jisté: o ego přijdeme nejpozději v okamžiku smrti. Pokud se nám poštěstí zbavit se jej dříve, můžeme ještě za pobytu na Zemi zažít něco podobného jako popisuje James Redfield v Celestýnských profesích, tedy harmonii s Jedním, anebo „jen“ žít dál s láskou a v pravdě, když už neexistuje to, co se nás věčně snaží odlišit od ostatních i od přírody – ego.

MiRo, Mexico, D.F.